Zajíc polní (Lepus europaeus) - chov za účelem zazvěřování

Chov zvěře v zajetí je možný pouze se souhlasem Státní správy myslivosti, na základě zákona 449/2001Sb. Na sklonku roku 2003 byla tedy ustanovená Asociace chovatelů zajíců v Čechách a na Moravě, jako jediný subjekt s kompetencí chovat zajíce polního pro účely zazvěřování krajiny a oživení krve stávajících populací zajíců na území ČR. Asociace chovatelů zajíců pracuje pod záštitou ČMMJ a sdružuje několik chovatelských středisek. Naše chovatelské středisko Jižní Brdy spolupracuje s Krajskou veterinární správou pro středočeský kraj, inspektorátem Příbram. A tak všichni naši odchovaní zajíci odcházejí s veterinárním protokolem. Z veterinárního hlediska je sledována hlavně brucelóza a tularemie.  Bez kulatého razítka Státního veterinárního ústavu Praha a negativního výsledku vyšetření těchto nemocí, nelze žádná z odchovaných zvířat vypouštět kamkoli do volné přírody.

Už toto je jedna z výhod zajíců chovaných asociací. U zajíců odchytaných ve volné přírodě tato záruka není. Dalším pozitivním aspektem je fakt, že vypouštíme pouze mladé zajíce ve věku čtyř až šesti měsíců. Tyto jedince původní komunita zajíců mnohem lépe přijímá a i oni si snáze přivykají na nové prostředí. V chovatelských střediscích se rovněž snažíme zachovávat maximální možnou genetickou čistotu, párováním nepříbuzných jedinců. V první generaci pak získáváme chovný materiál vhodný pro oživení krve zajíců ve volnosti. Tímto vzniká již jakási heteroze, která ve volné přírodě s nízkými kmenovými stavy zvěře již není možná. A tak jedině pečlivá chovatelská práce součastně s akceptováním životních potřeb a zvyklostí zajíce, může vést k úspěchu.


Chov a vypouštění zajíců

Zajíce chováme monogamním způsobem, tedy v párech ve speciálních odchovnách. Tyto odchovny jsou umístěny na co nejklidnějším místě, aby zvěř měla dostatek klidu. Způsob ustájení umožňuje zajícům zachování plachosti a zároveň maximální pohodlí pro zdárnou reprodukci. Kotec je rozdělen na několik sekcí, které jsou vzájemně propojeny, tak že zajíc, zaječka i zajíčata mohou žít společně, nebo zvolit ,,soukromí" dle svých potřeb. Protože zajíc stále zůstává velmi ostražitým a plachým zvířetem, což je i cílem chovatelů, i způsob chytání a manipulace se zvířaty vyžaduje svá specifika. K tomu účelu je v kotci zabudován vyjímatelný truhlík, do kterého se zajíc pomocí táhla uzavře. Celý tento truhlík se z kotce následně vytáhne a potom je teprve možné se zvířetem manipulovat v klidu mimo vlastní odchovnu. Po skončení úkonu (kontrola zdravotního stavu, třídění dle pohlaví, značkování apod.) truhlík opatrně vsuneme spět, případně přendáme do jiného kotce.

 O stálé divokosti zajíců svědčí i fakt, že pokud se při manipulaci podaří některému ze zajíců chovateli vyškubnou z ruky, je nenávratně ztracen a to platí i o chovných kusech, které se v zajetí narodili a v odchovně strávili tři nebo čtyři roky. Ovšem pokud je zajíc v dobrých podmínkách, nebývá jeho teritorium vetší než 300 hektarů. A tak své ,,uprchlíky" zpravidla potkávám při výcviky loveckých psů v okolí chovatelského střediska. Od divoké populace je odlišuje již jen plastová značka ve slechu. Ze zkušenosti mohu říci, že oproti divokým králíkům, kterých ročně odchovám kolem sta kusů si zajíc svou divokost zachovává na sto procent. Divocí králíci po vypuštění musí svou plachost a ostražitost znovu nabýt. Někdy to trvá i několik dní. Zajíci ji však nikdy neztratili.Chovatelský rok u nás začíná již na sklonku roku kalendářního. Někdy okolo poloviny prosince, zvláště pak přijde-li teplejší počasí, můžeme pozorovat první honcování. Doba březosti zaječky je 43 dnů, a tak se mnohdy již na přelomu ledna a února objevují první zajíčata. V těchto časných vrzích bývá jedno až dvě mláďata. Ovšem v letních měsících metá zaječka čtyři až šest zajíčat. Nejvíce jsme měli ve vrhu sedm zajíčků, ale z chovatelského hlediska to není vhodné. Takové množství zaječka těžko živí a většinou již sama pozná, která zajíčata jsou nejslabší. Ty pak zpravidla do tří dnů oddělí od ostatních a nechá je zahynout. Zajíčata se rodí na vysokém stupni vývoje, jsou vidomá, plně osrstěná, s dokonale vyvinutou termoregulací. V průběhu roku mívá zaječka čtyři až šest vrhů. Na konci léta honcování pozvolna končí a poslední vrhy se objevují v září, výjimečně v říjnu. U zajíců se velmi často vyskytuje tzv. superfetace. Díky dvojcípé děloze zaječky dochází ke kopulaci ještě před porodem, a tak interval mezi některými vrhy může být okolo 35 dnů. Proto je nutné zajíčata z odchovny odstavit, mezi 28 až 30 dnem stáří, neboť vzniká nebezpečí, že při honcování zajíc mláďata poškodí. Nezřídka se tyto případy stávají. U některých agresivnějších samců jsou zajíčata doslova skalpována. Po odstavu zajíčata putují do školkových kotců, kde po třech až čtyřech kusech společně dospívají a čekají na vypuštění. Základním krmivem je kvalitní stébelnaté seno z první seče. Votavy se zajíc ani nedotkne. Dále granule pro výkrm králíků s kokcidiostatikem, ječmen, nezbytný ohryz (nejvhodnější je vrba) a samozřejmě trvalý přístup k čisté pitné vodě, které zajíci spotřebují poměrně velké množství, zvláště pak v období laktace. Asi dva týdny před vypuštěním se postupně začíná zajícům přidávat zelené krmení (celé rostliny topinambur, maliník a jetelotráva z kvalitní louky), tak aby přechod na přirozenou potravu byl plynulý.

První zajíce z časných jarních vrhů vypouštíme po senách. Tedy v první polovině července. Dříve to není vhodné, neboť při senoseči vznikají na této zvěři největší ztráty. Žně už zajícům nevadí. Dále pak v průběhu celého léta a podzimu. Pokud je mírná zima, pouští se i v zimě. Méně šťastné je však vypouštět zajíce na sníh. S pozdějšími zajíci je lépe počkat až na předjaří. Co se týká vlastního vypuštění, je vždy dobré zajíce vypouštět pokud možno do lokality, kde zajíci jsou. V každé honitbě jistě o takových místech víme. Důvod je prostý. Zajíc sám nejlépe pozná, který biotop, poloha a lokalita mu vyhovuje. Mám vlastní zkušenost mnohokrát potvrzenou myslivci z různých oblastí, že jsou místa, kde zajíc není a nebude i kdybychom ho tam stokrát vysadili. Naopak v místech, kde ještě nějaká zaječí populace je se po vypuštění nové krve, stavy poměrně rychle zvedají. Samozřejmě záleží ještě na mnoha aspektech. Např. kolik zajíců vypustíme, jak tlumíme škodnou, jak dokážeme zlepšovat prostředí různými plodinami na mysliveckých políčkách atd. Z takových lokalit pak zajíci postupně expandují do blízkého okolí. Jak již jsem uvedl zajíc je svému stanovišti věrný po celý život a jeho teritorium nebývá větší než 300 hektarů. Pokud dobře zvolíme místo vypuštění, máme téměř jisté, že tam zajíci zůstanou. Neméně důležitý je také způsob vypouštění. V žádném případě nepřipadá v úvahu, vysypávání z beden, bouchání nebo jiné rozhánění zvěře. Vyděšené zvíře pak dokáže běžet velmi daleko než se uklidní. Své zajíce vozím ve speciálních vypouštěcích přepravkách, až na místo předpokládaného vypuštění. Vzdálenost nerozhoduje a cestu samozřejmě nikomu neúčtuji. Poměr pohlaví je vždy 1:1. Každá dodávka je vybavena veterinárním protokolem a seznamem s čísly zajíců. Každý zajíc má ve slechu malou plastovou značku s registračním číslem, které se barevně obměňuje každý rok, a tak lze i s odstupem času určit věk zajíce. Společně s místními myslivci pak na určeném místě zajíce šetrně vypustíme. Není nic přirozenějšího, něž když z povzdálí pozorujete, jak zajíc opatrně opustí přepravku, zapanáčkuje, chvilku jistí a pak vhopkuje pod křovinu, do vysoké metlice nebo lesního mlází. Tolik v kostce k našemu chovu. Pokud zvažujete pro vaši honitbu, respektive zajíce něco udělat, nebo máte-li zájem o podrobnější informace, jsem Vám k dispozici na tel: 775 606 608 nebo e-mailu: nemec@razdva.cz

Dostatek kvalitního sena je pro chov zajíců nezbytný.
 

Návštěvu kmotry lišky v chovatelském středisku je potřeba brát „smrtelně“ vážně.

Vypouštění zajíců do honitby

Zajíci z našeho chovatelského střediska byli vypuštěni nejen v honitbách České Republiky
, ale i v revírech Slovenska, Polska a Chorvatska.

Rád bych se však ještě zmínil o poněkud náročnějších, avšak více efektivních způsobech vypouštění zajíců.

1)    Je to tzv. vypouštění do navykacích obůrek. Předpokladem tohoto řešení je, že nejlépe někde uprostřed honitby máte zarostlou stráň, exponovanou na východ nebo jich. Může to být i menší remízek s dobrých krytem, ale i možností slunných míst, s bylinným i keřovým porostem. Pokud je u něho políčko, tím lépe. Takto vytypovaný prostor je potřeba oplotit pletivem min. 150cm vysokým, které napnete na obyčejné kůly. Není potřeba budovat žádnou nákladnou stavbu a nepotřebujete ani žádná vrátka. Jeden roh necháte nepřipevněný a po vpuštění zajíců jen připojíte k oplocení. Velikost obůrky na cca 10 zajíců může být zhruba 30 x 30, nebo 50 x 50 metrů. Tady platí čím větší, tím lepší. Velmi důležité však je, abychom pečlivě prohlédli pletivo po celém obvodu obůrky v místech, kde přiléhá k zemi. Je nezbytně nutné, aby všechny nerovnosti byly vyrovnány, případně pletivo v některých místech zatížíme poleny či kameny tak, aby zajíci neopustili prostor obůrky příliš brzy. Pokud vypouštíte v předjaří, je potřeba předem uvnitř obůrky zavěsit několik malých otýpek opravdu pěkného sena a pod jednoduchý přístřešek (něco jako malý bažantí zásyp cca 1 x 1 metr) zasypat ječmen, nebo oves. Je vhodné rovněž zajícům předložit granulované krmivo ve vhodném krmítku. Při vypouštění v období vegetace stačí pouze jádro. Někde těsně vedle plotu je pak důležité ještě zakopat několik malých plastových nádob, jako napajedla. Nádoby musí být takové, aby se v nich zajíci neutopili! Ty pak zvenčí denně kontrolujte a případně i dolívejte vodou. Kolem obůrky však zachovávejte naprostý klid. Po několika hodinách se zajíci zcela zklidní a přibližně za 14 dnů je můžeme vypustit. Stačí jen na několika místech nadzvednout a podložit pletivo, případně rozpojit rohy oplocení. Všechno opět musí probíhat v klidu bez zbytečného hluku. Zajíci si pak již sami během jediného dne najdou cestu ke svobodě a budou-li v dobrém prostředí jistě brzy vyvedou potomstvo.

 

1)    Druhým rovněž velice efektivním způsobem je dnes velmi propagované vypouštění do areálů slunečných elektráren. Tyto stavby stojí vždy na místech, kde by se zajícům mělo velmi dobře dařit. Prosluněné svahy, kde však fotovoltaické panely poskytují i dostatek stínu. Navíc každý z těchto areálů je oplocen a znepřístupněn veřejnosti, takže zaručuje i klid. Samozřejmě i zde je nezbytné dokonalé zabezpečení spodní linie plotu. Podle velikosti a charakteru pozemku může taková elektrárna sloužit obdobně jako navykací obůrka. Pokud však jde o pozemek, ke kterému můžeme, nebo již máme připlocen nějaký kryt (křoviny, remízek či ladem ponechanou travinu) můžeme se zde pokusit i o extenzivní chov, kdy zajíci zůstanou v areálu trvale a přímo zde probíhá reprodukce a odchov zajíčat ve volnosti. Několik takových projektů již běží. V takových případech je však důležité, aby chovná zvěř byla řádně označena, neboť jediným způsobem jak získat odchov, je odchyt do zaječích tenat přímo v areálu elektrárny a následné roztřídění kusů chovných (dle značek) a mladé zvěře (bez označení).

 

Závěrem bych rád ještě vyslovil svůj názor na otázku věčné polemiky, zda zajíce vypouštět či nikoli, zda zajíce z odchytu nebo z odchovu. Před lety, ještě jako student jsem se mnohokrát zúčastnil odchytu zajíců. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, jsme zajíce pouze prodávali a bylo jich tolik, že jsme se téměř nezabývali jejich chovnou hodnotou. Jediným kritériem tehdy byla jejich kondice a toto myslím platí i dnes. Pokud si ještě některá myslivecká společnost může dovolit zajíce odchytávat, řídí se při jejich výběru rovněž pouze vizuálními ukazateli. Pokud si přivezete odchytanou zvěř do své honitby, máte pouze jedinou jistotu a to fakt, že zajíci jsou narozeni v přírodě a že nepotřebují naprosto žádnou aklimatizaci. Ovšem co dál? Je víc než jisté, že věková struktura dané skupiny bude poměrně široká. Starší zajíci, kteří už prožili honcování, okamžitě migrují na velké vzdálenosti a pokud jejich původní stanoviště byla vzdálena do 100km, vrátí se spolehlivě nazpět. Mladí zajíci zůstanou, připojí se k místní populaci a v krátké době se zapojí do reprodukce. Otázkou však stále zůstává, jestli tento chovatelský zásah je pro zajíce zlepšující nebo zhoršující. Nikdo neví, jestli zajíci pocházejí od dobrých matek, jestli jsou již příbuzensky zatíženi, o neplodných jedincích, monorchismu, nebo, kryptorchismu ani nemluvě. Dědičné znaky a genetika vůbec jsou tou nejvýznamnější veličinou v chovu jakéhokoliv tvora na Zemi. Samozřejmě můžete říci, že toto tvrzení je tendenční, aby podpořilo naše chovy. Ovšem, ale posuďte sami. Všechny tyto skutečnosti, které uvádím, mě jako bývalého zootechnika vedly k úvahám, jak dál. Běžně dostupná literatura tento problém neřeší. Až náhle jsem získal publikace od pana Oldřicha Kučery, který se jako první u nás chovem zajíců v zajetí zabýval již v osmdesátých letech minulého století. A vznikem asociace bylo rozhodnuto. Toto je ta nejpřirozenější cesta jak zajícům prospět. Vybudoval jsem a myslím, že stále buduji svůj chov, s cílem maximální, dá-li se to tak říci ,,užitkovostí“ zajíců. Nejdůležitějším faktorem je co nejlepší mateřská linie. Od nejlepších a nejplodnějších matek, vybírám ty nejplodnější zaječky k sestavování nových párů. Pokud zaječka ročně nedá alespoň 10 zajíčat, není pro chov zajímavá. Docílil jsem, a to není latina, odchov od jednoho páru, první rok 16, druhý 18 a třetí dokonce 20 zajíčat. Je to myslím extrém, ale na této linii dál stavím. Další vlastností, která se dědí z matky na dceru je mléčnost. Co jsou nám platné plné a četné vrhy, když matka zajíčata neuživí. Zásady obecné zootechniky platí jak v chovu skotu, prasat, tak i v chovu zvěře včetně zajíců. Mateřská linie je tak stále dotvářena zaječkami od nejproduktivnějších párů. Samce získávám buď výměnou od jiných chovatelů, případně pokud se ke mně dostanou zajíčata ze záchranných stanic, výjimečně i někdo zavolá, že má doma nalezená zajíčata a neví co s nimi. Pokud se mi podaří je odchovat a vizuálně odpovídají požadavkům na zlepšení rámce a velikosti, v podstatě to znamená, že mohutné samce dál použiji do chovu. Z důvodů shora uvedených zaječky z volnosti zásadně do chovu nepoužívám. Mohl bych se ještě zmínit o inbrídingu, využití příbuzenské plemenitby k upevnění geneticky důležitých vlastností, ale to je spíše na delší povídaní u dobré kávy. Co tedy z toho vyplívá? Od dobrých a svědomitých chovatelů získáte:

1)      zajíce s výbornou genetickou výbavou

2)      pouze mladé zajíce, kteří nejsou ovlivněni vazbou na předchozí stanoviště

 

Je to vynikají počinek, ale ani zde ještě není vyhráno. Nedávno mi jeden kolega myslivec vyprávěl, jak odkudsi přivezli asi 30 odchovaných zajíců a jak z toho vůbec nic nebylo. Teprve když začal podrobněji popisovat co a jak, žasl jsem, kolika fatálních chyb se dopustili. Na velkou akci slavného vypouštění se sešlo spoustu lidí. Jak už to u myslivců bývá, spousta legrace a hlasitého humoru. Tedy žádný klid.  ……,,Zajíci nebyli označeni, a tak abychom je poznali od těch našich, dali jsme jim při vypouštění značky, které se používají pro prasata. Ten veliký terčík bude i na dálku ve slechu dobře vidět.“ ……Takovýto velký cizí předmět na těle zajíce na něj působí asi jako ostruhy na dostihového koně. Marně se jej za stálého běhu snaží ze slecha setřást, hlavně je-li před tím současně násilím vytažen z bedny, brutálně označkován a vyhozen se slovy ,,a běž si“.    ……,,To víš, než jsme se to naučili, tak jsme dvěma zajícům zlomili páteř a jednomu zadní běh, ale pak už to šlo.“…… V tu chvíli už jsem byl zralej, tak minimálně na dva velký rumy, a tak mě vůbec nepřekvapilo závěrečné zhodnocení.  …….,, Hned druhý den viděl Franta dva zajíce asi tři kilometry daleko. Potom ještě jednoho označeného viděli u sousedů a to je všechno. Nenašli jsme ani zajíce, ani značky. Nemá to cenu!“……..  Bohužel stále přejímáme názory od neodborníků, stále srovnáváme nesrovnatelné a téměř vždy dáváme přednost negativnímu názoru před pozitivním. Mnohdy pak předčasně zavrhneme projekt či dobrou myšlenku aniž bychom to sami zkusili. Vždyť čím větší péči dáme přípravě, čím větší budeme mít znalosti o etologii zvěře a čím více práce věnujeme péči o ni, tím lepší výsledky můžeme očekávat. Je mnoho příkladů, ale jen z vlastní zkušenosti mohu odpovědně říct, že když si z jara přivezu z líhně roční násadu pstruhů, nemohu je jen tak nasypat do rybníka a čekat na výlov (a to nemluvím o krmení). Když usazuji letní roj včel, nelze jej jen tak nasypat do úlu a očekávat med. Veškerá tato činnost má své specifické zákonitosti a bez nich to prostě nejde. Vůbec nejhorším názorem na vypouštění zajíců je srovnání s bažantem.   ……,,Podívej se na bažanty. Co se jich vypouští a kde jsou?“……  Každý zkušený chovatel drůbeže Vám na toto odpoví. Zajíce bohudík, alespoň u nás chováme výhradně pro účely zlepšení kmenových stavů a doufám, že to i tak zůstane. Náročnost chovu a minimální návratnost nákladů to v podstatě vysvětlují.  Ovšem u bažantů je tomu naprosto jinak. Líhňařská střediska produkují tisíce kuřat, která jsou určena pouze pro lov. Bažanti jsou celý život přinuceni žit ve velkých koncentracích bez zkušenosti s mateřstvím. Jak již jsem uvedl, každý zkušený chovatel drůbeže dnes velmi dobře ví, kde jsou příčiny ztráty kvokavosti i u tak věhlasných plemen, jako jsou např. hedvábničky, kočinky či plymutky zdrobnělé. Umělé líhnutí a odchov bez matek. Každé zvíře je mnohokrát více obdařeno instinkty než člověk, ovšem ke svému životu nezbytně potřebuje i zkušenosti, i když je to dnes již nereálné, já osobně věřím, že kdyby v každé vsi byl bažantník, který by pod slepicemi odchoval dvě až tři hejnka bažantů přímo na zahradě za domem, byla by situace u divokých bažantů za pár roků úplně jiná. Ale to jsme už někde jinde. Abych se vrátil k tématu. Můj názor je takový:

·         Určitě zajíce pouštět. Vždyť při dnešních stavech nemůžeme očekávat, že si zvěř pomůže sama.

·         Určitě pouštět zajíce od dobrých chovatelů, kteří jsou s Vámi ochotni věcně komunikovat a nezdráhají se Vám s vypouštěním pomoci.

·         Určitě věnovat vypouštění maximální péči a neváhat obětovat čas i nějaké peníze na zřízení navykací obůrky.

·         Určitě pouštět alespoň pět párů po dobu alespoň tří let, abychom mohli objektivně a prokazatelně hodnotit úspěšnost tohoto projektu.

·         Úplně nejvhodnější doba pro vypouštění je podle mého názoru, doba plné vegetace po senoseči. Tedy měsíce červenec, srpen a září.

·         Čím mladší zajíce v tuto dobu pustíte, tím lépe. Tzv. cibuláci okolo čtyř měsíců stáří nemají vůbec nic zameškáno. Jsou již dost velcí na to, aby odolali predačnímu tlaku a ještě nejsou tak dospělí, aby je zajímalo něco jiného než dobrý kryt a kvalitní zdroje potravy.

Mějte však na paměti, že i pokud všechny tyto rady a předpoklady splníte, musíte stejně tak jako dobrý hospodář zbavit pole od koukolu. Jinými slovy, ať se to někomu zdá etické či nikoli, při všech činnostech v honitbě neváhejte vystřelit po škodné a to kdykoli a kdekoli. Chov drobné zvěře je dnes náročný, ale stojí za to. Jen jak už to v Čechách bývá, ti kteří výsledky mají o tom mluví mnohem méně než ti, co výsledky nemají.

 

Velkým problémem je především v polních honitbách dnes i černá zvěř. Vedle škod na plodinách se velkou měrou podílí i na snižování stavů drobné zvěře. Pokud chceme dobře hospodařit s drobnou zvěří i zde je potřeba důsledný lov. Veškeré informace, které jsou důležité pro další rozvoj a tzv. revitalizaci zaječí zvěře, jsem myslím již vyčerpal. A tak, jen tak trochu z nostalgie nabízím ještě pár dobových snímků z konce minulého století, kdy se i u nás v lesnatém kraji pod Třemšínem, dělal výřad po každé leči. Každý z nás myslivců si takových obrázků velmi cení a schovává je ve svém srdci, protože je na nich především naše mládí a spousta kamarádů a přátel, kteří už dnes s námi nejsou. Zároveň však by mohly být pro nás i výzvou. Pro nás, kteří ještě chceme a můžeme pro rozvoj drobné zvěře něco udělat. Vždyť krása a atmosféra podzimních honů je nepřekonatelná.

K podzimním honům a jejich kráse však rovněž patří i vynikající zvěřina, která vždy
 neodmyslitelně patřila na každý venkovský stůl a to především v období adventu a čase vánočním.
Každý hospodář si jistě zaslouží, aby po celoroční práci a píli mohl usednout s přáteli, rodinou
 a lidmi, které má rád, u dobrého jídla a pití. Teprve pak může být spokojen.
Rozhodně pozvání na znamenitě připravenou zvěřinu nikoho neurazí. Ba naopak.

A tak i u nás se tradičně scházíme
 každoročně o Vánocích nejen
 u štědrovečerního kapra,
ale i na Boží hod, kdy se
 vždy podává silná bažantí polévka
 a pečení bažanti na houbách
a divokém koření.
 Na Štěpána pak tradičně
 zajíc na smetaně s brusinkami.

 


Aktuální nabídka:

V rámci kooperace chovatelských středisek asociace,
nabízíme odchované zajíce v průběhu celého roku.

 

INFORMACE   O DOTACÍCH ZDE

 

VIDEO VYPOUŠTĚCÍ OBŮRKA

 

 

Lesní Chalupy - Bezděkov 37
262 42 Rožmitál pod Třemšínem

E-mail:nemec@razdva.cz

Václav Němec
Tel:775 606 608

 

Chovatelská stanice z Lesních chalup

  TOPlist